Portréty copaté dívky a otlučených věcí ze starého domu nakreslené černým pískem. Zobrazení prostá, vykořeněná ze sudetského kdysi, tak intimní, že vyvolávají ostych. Víc vzpomínka než skutečnost. Pak klíště, lesní mravenci, netopýr, pavouci, lišaj a další pohledům skrytí obyvatelé místa. Zachycení na přírodním papíře z himálajských rostlin, jehož struktura připomíná lidskou kůži. Formáty přes dva metry, jako by zdůrazňovaly, že záležitosti člověka pomíjejí, ale příroda je věčná. Mezi nimi na ramínku uniforma BDM, říšského Svazu německých dívek. Jako nová.

Erika Bornová ve svém nejnovějším cyklu kreslí a maluje, jaké to je sdílet osobní prostor se stínem z minulosti. A všude kolem temná krása rozkladu. Jedno jestli z pozůstatků věcí a těl nebo rozvrácených dějin. Tehdy, stejně jako dnes.

Portraits of a pigtailed girl and battered things from an old house drawn with black sand. The depictions are simple, uprooted from the Sudetenland past, so intimate that they evoke shame. More a memory than a reality. Then ticks, forest ants, bats, spiders, lichen and other inhabitants of the place hidden from view. Captured on natural paper made from Himalayan plants, the structure of which resembles human skin. Formats over two meters long, as if to emphasize that human affairs are fleeting, but nature is eternal. Between them, on a hanger, a uniform of the BDM, the Reich Union of German Girls. Like new.

In her latest cycle, Erika Bornová draws and paints what it is like to share personal space with a shadow from the past. And all around, the dark beauty of decay. Whether from the remains of things and bodies or from disrupted history. Then, as now.