Já a popelářské auto, které se snažím dohonit je název jednoho z esejů i celé sbírky. Současně se jedná o určitý obraz a narážku.

Pod rukama Shieh Zi-Fan získává popelářské auto a jeho pronásledování mnoho významů. Může odkazovat na kancelářského nováčka, jenž musí venčit psa, vynášet odpadky a čelit zásadním zvratům, které přináší život. Kromě symbolu bezmoci a bezradnosti mladé zaměstnankyně, čelící životu tváří v tvář, ale může být i symbolem záchrany a vykoupení. S odpadky může ze života zmizet všechno, co už je v životě člověka nadbytečné a nefunkční.

Shieh Zi-Fan se čistým, obratným a výrazným stylem dotýká nejhlubších míst v srdci moderního člověka. Píše o osamělosti, o životě a smrti, prochází citovou pouští opuštěnosti. Přemýšlí nad tyranií pracoviště, na němž je třeba zůstat potichu a polykat urážky. Setkává se s kdejakou pastí, které se nelze v životě vyhnout.

Její eseje však nejsou jen vážným čtením plným hlubokomyslných úvah - autorka totiž dokáže psát s nadhledem, jenž čtenáře nejednou pobaví a umožní mu podívat se na běžné věci a mezilidské vztahy z trochu jiného úhlu.

V jistém slova smyslu jsou to eseje o dozrávání, dozrávání osobnosti člověka, který hledá sám sebe a své místo ve světě.