Jeden z nejproslulejších románů 20. století, jímž se Albert Camus stal duchovním otcem celé jedné poválečné generace, byl bezprostředně po svém vydání v r. 1942 označen vichystickou kritikou za "ochablost ducha" a "degeneraci lidství". Ve skutečnosti je příběh Meursaulta, náhodného vraha odsouzeného k smrti, protože odmítá přijmout roli v společenských hrách, působivou oslavou člověka, a to člověka revoltujícího. Podle vlastní Camusovy interpretace "cizinec" až do konce odmítá lhát a bez jediného náznaku hrdinského chování souhlasí s tím, že zemře pro pravdu, aniž by ji "těm druhým" vnucoval. Meursault skutečnost přijímá, ale nehodnotí, odmítá ji vykoupit jakoukoli transcendencí. Odmítá Boha, přesněji řečeno Bůh ho nezajímá. A přece Meursault zažívá před popravou pocit štěstí, existenciálního přesahu prostého všech iluzí, plnějšího než víra.