Obsáhlé autobiografické dílo líčí osudy Goetheho během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Cestopis není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze "severu" povzbuzující vzpruhou. Města i umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí.