Olomoucká kapitula se těšila privilegiu svobodné volby (arci)biskupa od r. 1207. Podle vídeňského konkordátu (1448) obsazoval papež kanonikáty uvolněné v lichých (tzv. papežských) měsících, v sudých pak v případě olomoucké kapituly volili nové kanovníky její stávající členové.

Císař Josef II. na konci 18. století vyhradil dosavadní tzv. papežské měsíce k obsazování panovníkovi, aby omezil vliv Svatého stolce. V roce 1772 byl do nových stanov olomoucké kapituly přidán pro uchazeče o kanonikát požadavek inkolátu, který byl stanovami z r. 1826 změněn na požadavek šlechtického původu. A to paradoxně v době, kdy od požadavku šlechtického původu pro kanovníky ostatní kapituly upouštěly.

Tato šlechtická výlučnost vzbuzovala mezi kněžstvem občanského původu velkou nevoli. Až r. 1880 došlo dekretem Svatého stolce k ústupku, kdy císař mohl jmenovat kanovníky i občanského původu. Hned při první volbě arcibiskupa po této úpravě byl zvolen olomouckým arcibiskupem kanovník nešlechtického původu Theodor Kohn.

Staré kapitulní stanovy z r. 1826 byly nahrazeny novými až r. 1994, kdy byly arcibiskupem Janem Graubnerem schváleny stanovy, které byly v souladu s platným Kodexem kanonického práva.

Řešení kapitulní otázky olomoucké bylo komplikováno snahou státní moci o vliv na obsazování kapitul a volbu arcibiskupa, podobně kanovníci někdy úspěšné řešení komplikovali, zvláště lpěním na starých privilegiích. Dá se téměř říci, že největší podíl na definitivním vyřešení kapitulní otázky olomoucké tak měly historické okolnosti jako zánik monarchie, zánik šlechtických výsad a nová ustanovení kanonického práva.

Na základě archivních materiálů z českých a zahraničních archivů, dobových periodik a dalších dokumentů je představena snaha o vyřešení olomoucké kapitulní otázky a problematika obsazování olomouckého arcibiskupského stolce.