Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy. Pokračuje odcházení, které však neznamená sestup, ale vzestup. Objevují se nové vnitřní krajiny, zas plné otázek – a jsme už o krok dál, tentokrát se dostává i odpovědí. Nebo aspoň náznaků odpovědí. Ve verších vládne vysoké napětí úzkosti nejenom o vlastní život, ale o naši planetu; je devastována ze všech stran, těžko je na ní najít místo „bez výhrůžek a bez nástrah“. Co v těchto verších převládá, není smutek, spíš skrytá, nepatetická výzva k záchraně. A autorka se loučí „zvědavá na ten verš, který už někdo jiný dopíše“.