V předešlé knize této řady Hailee, ta klidnější z dvojčat, která se doposud schovávala před světem ve svém pokoji mezi knížkami, vyrazila na dobrodružnou cestu napříč Amerikou. Postavila se mnohým výzvám, splnila si tajné sny a zamilovala se do šarmantního mladíka jménem Chase. Pokračování příběhu ale odhalí, že Hailee měla tajemství, o kterém on neměl ani tušení. Že láska ani naděje nebyly součástí jejího plánu. Už od prvního okamžiku věděla, že o něj přijde, protože na konci léta se její temný osud naplní. Přesto si Chase s každým úsměvem, dotykem a společným zážitkem získává její srdce a stojí při ní i poté, když je její tajemství odhaleno a Hailee se musí poprat se životem. Mají ale šanci? Nebo si musí přiznat, že ani láska někdy nestačí?

Tento příběh Hailee a Chaseho není jen dech beroucí. Je upřímný, citlivý a zpodobněním statečnosti.

Ukážka z knihy:

Sevře prsty kolem mých zápěstí. Jsou studené, bez síly, ale drží se mě jimi pevně, jako bych ji mohl spasit.

„Vypilas to?“ nepovoluji, zatímco můj mozek horečně pracuje. Na mysl mi přicházejí všechny ty věci, které jsem se za poslední roky naučil, a odsouvají stranou veškeré pocity. První pomoc. Život zachraňující okamžitá opatření. Postupy při šokovém stavu. Jenže ani tehdy u hasičů, ani v armádě se neprobíralo, co dělat v situaci, jako je tahle. A nikdo mě nevaroval, neupozornil mě, jak bezmocně se v takové situaci budu cítit.

„Mluv se mnou!" prosím ji a přikládám jí dlaň na tvář. Je horká a mokrá, na krku cítím divoce tepající pulz. 1 lailee dýchá příliš rychle. Ale nevidím -žádné otevřené rány, i zorničky vypadají normálně a zdá se, že mě vnímá.

Pomalu zavrtí hlavou: .Já... ne-nedokázala jsem to.“ Je to jen přerušovaný šepot, sotva slyšitelný, a přesto tak hlasitý v tichu kolem nás. „Chtěla j-jsem t-to udělat. Chci d-dodržet slib, k-který jsem d-dala Katie, a... a já... chci být zase s ní, j-jenže... nemohu.“ Po tvářích jí stékají slzy. „Já prostě nemohu...“

Říká to znovu a znovu, dokonce i tehdy, když ji beru do náruče a přitahuji si ji k sobě. Z ruky jí při tom vyklouzne ta láhev a kutálí se po kameni. Až ted si všimnu mléčně bílé tekutiny -a vzápětí tu samou spatřím i na kameni těsně u našich nohou. Pokud jsem stopy na kameni správně odhadl, vypadá to, že ať už si Mailee chtěla vzít cokoli - nejspíš směs prášků na spaní a jiných léků -, všechno vylila, ještě než jsem přijel.

Slova, která by vyjádřila, co to se mnou udělalo, snad ani neexistují. A tak ji jen pevně držím v náruči a hladím neustále po hlavě a po zádech, zatímco ona se ke mně tiskne.