Vypadalo to jako každé jiné ráno cestou metrem do práce. Dokud si Soraya nevšimla muže, sedícího přes uličku. Štěkal na někoho do telefonu, jako by byl pánem světa. Co si o sobě myslí, že snad je bůh? Rozhodně božsky vypadal. Při vystupování ztratil telefon, Soraya mu ho přinesla – a tak to všechno začalo. Ti dva nemohli být odlišnější, ale opaky se prostě přitahují… Přežije jejich neobvyklý vztah událost, kterou si nepřáli, a kterou nemohli ani ovlivnit? Všechno dobré přece musí někdy skončit…

Ukážka z knihy:

UŽ JSEM MĚLA PRAVOU NOHU VE VLAKU, ale v půlce kroku jsem ztuhla. Všimla jsem si, že je ve vagonu. Sakra! Seděl naproti mému obvyklému místu. Ucouvla jsem.

„Hele, dávejte bacha, kan: šlapete." Nějakej kravaťák vyšplíchl svoje kate a málem ho upustil, protože jsem odskočila od třetího vagonu, nepodívala jsem se dozadu a vrazila do něho. „Co blbnete?"

„Pardon!" hodila jsem po něm rychlou omluvu a šla dál, přikrčená pod okénky vlaku, a uháněla po nástupišti ještě o pár vagonů dál. Na dveřích se rozsvítila červená světýlka a hlasitý bzučák ohlásil, že vlak se chystá k odjezdu. Skočila jsem do vagonu číslo sedm právě ve chvíli, kdy se dveře zaklaply.

Trvalo mi celou minutu, než jsem po běhu podél čtyř vagonů popadla dech. Měla bych zase hodit pár cviků v posilovně. Našla jsem si volné sedadlo ve směru jízdy a radši se usadila vedle někoho, než abych si vybrala z půl tuctu volných sedadel do uličky. Když jsem se posadila, muž vedle mě sklopil noviny a podíval se na mě. „Promiňte," omluvila jsem se, „nemůžu sedět opačně." Obě místa proti němu byla prázdná.