Traktát o naději (STh II-II, q. 1722) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem. Poté se zaměřuje na subjekt naděje, a to nejen na konkrétní duševní sílu, kterou naděje formuje, ale také na typ lidí, kteří mohou naději mít. V další části rozebírá dar Ducha svatého, který s nadějí úzce souvisí, což je dar bázně Boží. Následně pojednává o neřestech, které ctnosti naděje odporují, tedy o zoufalství a opovážlivosti. V závěru se zabývá souvislostí naděje s Božími přikázáními.