Co všechno udrží člověka při životě… 

Jsou tři. Zpočátku děti. Svět je v rovnováze. Později se všechno změní. Ona miluje jednoho z nich, ji milují oba dva.  Zuzana Liebeskindová je dcera cukrovarníka. Nic jí nechybí, kráčí životem lehce, obklopena láskou. Vzduchem se vznášejí vlákna přepáleného cukru. Třicátá léta dvacátého století v malém městečku Holašovice jsou sladká. 

Teprve během německé okupace začne Zuzana dospívat. Bolestně vrůstá do dějin a dějiny se vpisují do ní. Protože má židovský původ, je její osud předem daný. Transport. Koncentrák.  Zuzanini přátelé Hanuš a Jan zůstávají v Holašovicích. Jejich cesty se však rozcházejí. Po skončení války se Zuzana vrací z koncentračního tábora, ztráty jsou ale větší, než čekala. Dokáže po všem, co prožila, ještě milovat? A má vůbec na výběr? 

Ukážka z knihy:

Liliana Liebeskindová stále nemůže počít dítě.

Nenechává si to pro sebe, a tak dostává spoustu rad od zkušených přítelkyň. Některé z nich soudí, že je příliš hubená, jiné jí doporučují sníst kousek syrových jater. Liliana se ochomýtá v kuchyni, a když se kuchařka nedívá, uždibne si malý kousíček z krvavé hmoty a pak ho — Židovka Nežidovka — rozkouše a polkne.

Každý měsíc Liliana s železnou pravidelností menstruuje. Tuto záležitost, za všech okolností krvácet, odkáže své dceři.

V roce 1899, když si Liliana bere cukrovarníka Abraháma Liebeskinda, ještě nemá o své dceři ani ponětí. Je zašněrovaná do korzetu a náruč má plnou lilií s dlouhými stonky. Svatba se koná v únoru a skleníkové květiny jsou ztuhlé mrazem, padá z nich pyl a Lilianiny rukavičky žloutnou.

Svatba je židovská, přestože rodina Heckelových i rodina Liebeskindových, za niž je tu jen ženich ajeho otec s řadou tetiček, navštěvují synagogu zřídkakdy. Snoubenci, kteří si stoupli pod baldachýn a vyslechli požehnání, jsou duchem nepřítomní. Abrahám myslí na účetní uzávěrku a Liliana na džbán, který ráno pukl, když do něj služebná Herta nalila horkou vodu.

Události toho dne za sebou jdou následovně: Liliana se probudí, Herta přinese vodu, porcelánový džbán praskne. Kolem Hertiných nohou v pevných, praktických střevících se rozlije moře vody. Liliana pomáhá služebné vytřít. V županu a sametových trepkách potom snídá vejce a bílý chléb. Nato je na její tělo ukotven korzet, pod paže jsou vsunuta potítka, na hlavu jí matka položí závoj. Liliana párkrát nasucho vzlykne, aby se přesvědčila, že sejí nechce plakat. Ve skutečnosti je zvědavá na to, co přijde. Bere do rukou lilie a diví se tomu, jak jsou studené.