Výbor rozhovorů s Václavem Havlem s novináři z celého světa z let 1964 a 1989.

Z úvodního slova Anny Freimanové: „Je zajímavé, že téměř všechny rozpravy plynou v poklidné, přátelské atmosféře (výjimkou je hektický rok 1989) a že v nich zcela chybí konfrontační tón. Tazatel se většinou neprosazuje, otázky jsou přímé, jasné, spojené s aktuálním děním i s Havlovým osobním životem a uměleckou tvorbou. Pokud není třeba myslet na konspiraci, Václav Havel odpovídá také tak – otevřeně a spontánně. Nebojí se osobní roviny, ale udržuje si patřičný odstup. Novináři vnímají přirozenou Havlovu autoritu a respektují ho, nedochází k žádným pokusům o investigativní sondy nebo odhalení. Zajímavé je i to, že Václav Havel v tomto období vůbec nepřemýšlel o image, o tom, jak má na novináře, potažmo čtenáře zapůsobit, soustředil se především na precizní formulaci obsahu interview.

Tázaný byl sice vždy vstřícný, slušný a novináře respektoval, ale většinou měl situaci pevně v rukou on, a co chtěl, to „si řekl“. Velmi často lze i v novinových rozhovorech vysledovat myšlení „nahlas“, pro Václava Havla typické, jímž trvale hledá smysl života a vlastní existence i pravdu. Nikdy nemlží.

Malé středoevropské Československo se v centru pozornosti světových médií objevuje jen výjimečně. Zájem o to, co se děje na hranicích východní Evropy, nebyl a není samozřejmostí. Václav Havel svou tvorbou a svým vzdorem proti diktatuře dokázal tento zájem vzbudit a na svou zemi, v níž totalitní režim šlapal po lidských právech a svobodách, hlasitě upozornit. Svět byl (a stále je) plný daleko zajímavějších historických vírů a událostí, a proto každá zmínka o Československu hrála v cestě za demokracií důležitou roli. Václavu Havlovi musíme poděkovat.“