Zápletka ve stylu tzv. záhady zamčeného pokoje se v dějinách světové detektivky objevuje v nesčetných variacích od jejich počátků až do současnosti – nikoli náhodou ji nedávnou použil i Stieg Larsson v Miléniu. Vždy jde o problém ohraničeného prostoru (místnosti, domu, vozu, ostrova), kde došlo ke zločinu, ačkoliv k němu vzhledem k zevnitř zajištěným dveřím, kamenným stěnám, vodním příkopům a jiným neprostupným překážkám prostě dojít nemohlo.

Zdá se, jako by v záhadě zamčeného pokoje, zdánlivě vylučující každé logické řešení, byla obsažena kvintesence toho, co detektivku dělá detektivkou: proto také si na tomto „oříšku“, jak říká Josef Škvorecký, již od Poeových Vražd v Márniční ulici „brousí zuby všichni Velcí detektivové“.Mezi nimi také kapitán Kalaš a jeho pomocník Karlíček v románu Eduarda Fikera Série C–L, představujícím kvalitativní vrchol závěrečné fáze autorovy tvorby i třídílné detektivní série s postavami důstojníka z velitelství Státní bezpečnosti a jeho upovídaného, nápaditého a neúnavného fámula z kriminálky.Je pozoruhodné, že to bylo až po dvaceti, pětadvaceti letech intenzivní práce na krvavé líše kriminální četby, kdy Eduard Fiker napsal svoji první záhadu zamčeného pokoje par excellence. Tradiční zápletkové schéma je ve Fikerově románu osvěženo (v dějinách žánru rozhodně ne poprvé) „rozhýbáním“ místa činu.

Záhada zamčeného pokoje se zde modifikuje v záhadu zevnitř i zvenčí střeženého, stálou rychlostí 70 km/h jedoucího, zamřížovaného poštovního vagonu spěšného vlaku 2316, který byl 27. 6. 1951 po půl čtvrté na kilometru 297,3 železniční trati Praha – Bratislava rozmetán na prvočinitele výbuchem pekelného stroje.