Každá společnost má své vidění světa, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší.Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale vnímat jako systémkulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řečžijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historickýobjekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturníhokontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel.