Román Pianistka E. Jelinekové, představitelky tzv. „protivlastenecké“ poválečné rakouské literatury a čerstvé držitelky Nobelovy ceny za literaturu, bývá označován za částečně autobiografický. Důležitější je však zesměšnění tzv. vídeňské a rakouské kultury v příběhu znecitlivělé a vyšinuté učitelky klavíru, která žije v područí své matky a sama se vydá brutalitě svého žáka. Příběh je předváděn jakýmsi technizovaným odosobněným jazykem, který je pln násilí stejně jako „mezilidské vztahy“.