Vikingská éra z pohledu historie a fikce. 

Islandský autor sa vydáva po stopách vlastného predka, ktorý žil pred 1100 rokmi. Z kusých fragmentov skladá dobrodružný život Geirmunda Heljarskinna, syna nórskeho miestneho kráľa a princeznej z Karélie. Hoci tento tajomný viking patril k najzámožnejším dobyvateľom ostrova, v islandských ságach sa o ňom takmer vôbec nehovorí. Čím sa ideálnym predstavám vikingské spoločnosti vymykal a prečo o ňom inak bohatá ságová literatúra mlčí?

Kniha je v českom jazyku. 

„Mistrovské dílo! Nikdy předtím mě Sibiř nijak zvlášť nezajímala. To až nyní. A vlastně ani doba vikinská. Až nyní. Kniha je velmi cenným dílem přinášejícím vědomosti v době, kdy na vyprávěních humanitních věd už očividně nelze vydělat. Proto dík a chválu za vědeckou nezdolnost a niternou potřebu vyprávět. Bohatství této knihy a její napínavá výstavba vzbuzují respekt. Kniha by si měla najít mnoho čtenářů. Budou překvapení, že historie může stále říct tolik nového. Je tolik neobjevených břehů.“ ― Mona Ringvejová, Aftenposten

Ukážka z knihy:

Začátkem osmdesátých let nás v domě na předměstí Reykjavíku, kde jsem vyrůstal, často navštěvoval jeden starý muž. Jmenoval se Snorri Jónsson a přátelil se s mými rodiči. Snorri se narodil na Hornském pobřeží, na nehostinném pobřeží nejsevernější části země. Tak jako mnoho jiných se Snorri ze Strónd v padesátých letech odstěhoval, ale v myšlenkách tam přebýval dál a často srdečně vyprávěl o domově. Měl útlou postavu, ale jeho hřmotný hlas dovedl přehlušit křik ptáků i hukot rozbouřeného moře. Byl to známý „sigmadur", jak se říkávalo těm, kdo se spouštěli z útesů, viseli tam na laně, přeskakovali od jednoho ptačího hnízda k druhému a hledali vejce.

Velkým hrdinou ve Snorriho představách byl Geirmund Heljarskinn. Tak uctivě Snorri nemluvil o nikom jiném, dokonce ani o naší čerstvě zvolené prezidentce, Vigdís Finnbogadóttir. Bylo mi tehdy deset nebo dvanáct let a v příbězích, které o Geirmundovi a jeho lidech vyprávěl, jsem občas něčemu nerozuměl. Většinu z nich jsem zapomněl, ale jeden na mé zapůsobil tak silně, že si ho pamatuji dodnes. Bylo to asi takhle:

Geirmund si na Hornském pobřeží držel spoustu irských otroků. Žili ve špatných podmínkách, dřeli a hladověli. Jednoho dne se rozhodli utéct. Ukradli lodku s pádly a odrazili od břehu. Vlastně ani nevěděli, kaní míří, chtěli se jen dostat co nejdál pryč. Pádlovali a pádlovali, až nakonec dorazili k velkému ostrovu v moři, dál se nedostali. Onomu ostrovu se dodnes říká ostrov Irů - íraboói. Kdyby ještě bývali pokračovali, bezpochyby by ti nebožáci skončili na severním pólu.

Měl jsem ten příběh živě před očima. Z nějakého důvodu jsem si otroky představoval jako mnichy, napůl holohlavé a v šedých kápích z vlněného sukna. Obličej mají špinavý, oči vážné a vytřeštěné. V jejich pohledu se zračí strach. Někteří z nich drží pádla, jiní jen prkna, jimiž se snaží pádlovat. Bílé oči v umouněných obličejích. Veslují o život. Pryč, pryč od toho všeho. Kdekoliv jinde bude určitě lépe než tady. Tu připlují k ostrovu v nekonečném moři. Třeba je napadlo: Kde asi skončíme, když budeme pokračovat? Doplujeme za hranice světa? Vidím je, jak se chvějí zimou v hučícím příboji ze severu. Když jim dojdou zásoby jídla a pití, začne se na ně snášet strašlivý chlad. Jejich končetiny pozvolna ztrácejí cit. Snad si otroci zpívají chmurné irské lidové písně nebo žalmy (určitě to byli křesťané) a leží těsně u sebe, aby se pokusili udržet si teplo. Možná si lze alespoň trochu představit, jak je takové pomalé umírání nepříjemné. Pomohli si navzájem umřít?

Mezitím Geirmund Heljarskinn přišel na to, že otroci jsou pryč, a vydal se je na moře hledat. Byli naživu, nebo mrtví, když je na skalisku nalezl? Viděli ještě, jak se blíží plachta lodi jejich pána?

Jisté je jen to, že všichni do jednoho zahynuli. A vlnobití spláchlo jejich pozemské ostatky, rozervalo cáry sukna, které jim kdysi dodávalo teplo. Vlny očistily maso z jejich kostí, jež se pak rozpadly na prach tím či oním mohutným příbojem Severního ledového oceánu, až poslední známky po nich zmizely docela. Zahynuli. Všichni. Ale alespoň zemřeli jako úctyhodní muži na svém vlastním ostrově, kde jim nikdo nemohl poroučet ani je ponižovat.