Práce přináší obsáhlý popis činnosti justice ve střední Evropě a zejména v Československu během komunistické éry a v prvních patnácti letech po pádu komunismu. Autor analyzuje míru formalismu a pozitivismu v judikatuře soudu lehem krátké éry stalinismu a poté lehem československé normalizace. Činí tak rozborem mnoha příkladu politických i nepolitických rozhodnutí komunistické justice. Smyslem práce však není historická deskripce zaniklé právní kultury. Ústředním tématem je naopak pochopení příčin problému, s nimiž se středoevropské společnosti i na počátku 21. století stále potýkají: s nadměrným a iracionálním formalismem soudcovské činnosti a s tím spojenou naprostou nepředvídatelností rozhodování soudu a tomu korespondující nedůvěrou společnosti v justici. Autor se snaží ukázat, v jaké podobě jsou problémy postkomunistického soudnictví reliktem komunistické právní tradice. Zbytnělý pozitivismus je dán neschopností středoevropské právní tradice překonat některé základní axiomy právní kultury, která existovala v zásadně jiné společnosti reálného socialismu, ve společnosti zjednodušeného života a zjednodušeného práva. Pozdně komunistická koncepce práva je však nekompatibilní s reáliemi nové doby a s proměňující se společností.