Bicí nástroje hrají v tvorbě významného brněnského skladatele a pedagoga Miloslava Ištvana důležitou roli. Zpočátku jich užíval v orchestrálním obsazení, později je zařazoval do komorních děl a nakonec ve třech skladbách (Psalmus niger, Capriccio a Makrosvěty) dospěl až k jejich sólovému uplatnění. Capriccio pro vibrafon, marimbu a bicí nástroje mělo premiéru 23. dubna 1980 v brněnském Besedním domě. Skladba se pohybuje v konstantním modálním terénu, jehož osou je odspodu nahoru souzvuk d-f-a-h-d-fis. Do těchto tónů jsou také naladěny tom-tomy a bonga . Instrumentář skladby je bohatý, rytmická strukturace velmi diferencovaná, oba hráči se pohybují často v různém metru, někdy i tempu a jejich souhra je zajišťována orientačními značkami zanesenými do not. Své tvůrčí záměry a vztah k bicím nástrojům Ištvan vyjádřil v autorském komentáři takto: Capriccio vzniklo v roce 1978. Tak jako všechny skladby z poslední doby je výsledkem důsledného zaměření v několika přesně určených směrech. Jejich společným jmenovatelem je pokus o spojení bezprostřední působivosti s náležitou informační bohatostí a složitostí. V tom směru se zatím autorovi jeví jako nejschůdnější cesta všestranného rozvinutí rytmické složky a současně maximální diatonizace tónových a intervalových struktur. Takové spojení, zdá se, otvírá dosti široký prostor nové zvukovosti a nového utváření v detailu i makropoměrech. Bicí nástroje umožňují svou povahou všestranný trénink k dosažení takto formulovaných cílů. Mimo to mají svůj vlastní půvab a jistou poslechovou neopotřebovanost. Proto bylo Capriccio napsáno v tomto a ne jiném obsazení.