Vlasta Redl je autorem mnoha zlidovělých písniček. Od hudebních publicistů se dočkal spousty lichotivých přízvisek: Moravský Mozart. Génius z Tramtárie. Folkař, který je folku nevěrný s rockem. Rocker, který je rocku nevěrný s folklórem. Ten, jemuž by mohli předskakovat Stouni...
Vlasta Redl se na nějakou dobu stáhl z koncertních pódií a teď se na ně v plné síle vrací. Místo nového alba přichází s knihou, na níž začal pracovat před sedmnácti lety a která je první částí volné trilogie, jejíž následující díly v blízké budoucnosti vydají Vlastovi souputníci v hudbě i životě Slávek Janoušek a Jaroslav Samson Lenk.

Kniha My tři a já je Vlastova životní summa a nepatří mezi běžné muzikantské memoáry plné veselých historek. Beletristicky laděný rukopis vypovídá o zkušenosti muže, který hledal smysl života na stovkách koncertních štací, v hlubinách Velkého kaňonu, ve výšinách tatranských štítů i v australských pouštích, aby ho nakonec objevil doma na poličce...
"Cestopis po zemích a místech svého života, po vlastním osudu a jistém nerozborném přátelství" Vlasta pojal jako literární symfonii, kde zní steinbeckovsky velkolepé smyčce, hemingwayovsky prostá dřeva, dumasovsky burácivé žestě, wildeovsky znepokojivé kotle, ba i na tu rozvernou dechovkovou basflíglhornu často dojde.My tři ajá je první dílplánované trilogie ze života folkovýchmuzikantů. Jako první sepsal svůj životopis, nebo podlevlastních slov „cestopis po životě“ Vlasta Redl, legendačeského folku. Další dvadíly si rozdělí SlávekJanoušek a JaroslavSamson Lenk.
Vlastu Redla není třeba dlouze představovat, jehopísničky se hrají vrádiích, učí se je děti vhudební výchově, zpívají ses kytarou snad u každého táborovéhoohně. Zpěvák, textař a skladatel, člen skupiny AG Flek,kterému se povedlo propojit bigbít, rock alidové balady s výjimečnouosobitostí.  Multiinstrumentalista, prokterého prý není problémovládnout každý nástroj,který dostane do ruky. A také perfekcionista, sekterým je obtížné vyjít.
Na všech třech knihách My tři a jápracovali Vlasta Redla jeho hudební kolegové apřátelé téměř sedmnáct let,především sběrem zážitků.Nevypráví humorné historky, jak jeznají návštěvníci koncertů,více se dozvíme o jehopátrání po smyslu života. Provedenás svými hudebními štacemiv Čechách, Americe i Austrálii, amísta, která navštívil, sestala tóninou pro vypravěčův zpěv.


Ukázka z knihy My tři a já:

„O kytarách a o přestrojeních

Čím víc se vám vmuzikantské branži daří, tímvíc vás to tak či onak trochu svazuje,
ať jste sebevětší samorost a nenechátese v zásadních věcech v ničem ovlivnit, natož
do něčeho nutit. (Ještě to tak!)
Přesto, s léty odkroucenými na jevištivzniká mezi vámi a neznámýmposluchačem
(který i dnes večer určitě sedí někde v publiku),oním tajemným adresátem,kterému to všechno píšete,a pro kterého jste ochotni vytrpět útrapyprofese, kterého si idealizujete
(a který možná ani neexistuje), jistépouto vzájemné naivní důvěry.
Zatímco vy skálopevně věříte tomu, žeon (nebo je to ona?) všemu správněporozumí,
on věří bezmezně tomu, že vy jste prostěnejlepší (a to jí nikdonevyvrátí), že do posledníhoupšouku všechno co děláte,děláte nejlíp jak umíte a zažádných okolností byste senesnížili k něčemu, co by bylo pod vaši (hlubocevysokou) úroveň.
 A čím více respektu sizíská vaše práce vočích prostých (i neprostých)posluchačů, kolegů,
a posléze i velevážených autorit,tím méně jste schopni toho nevinnéhoneznámého zklamat, zranit, případnězničit tím, že byste mu vzali hračku a zahráli muz toho nejprachsprostějšího soudku,který si z bezpečnostních důvodů radějinecháváte pro sebe.
Čím víc je lidí, kteří seuctivě sklánějí před originalitou, noblesou akrystalickou jednoduchostí PromyšlenéArchitektury vašich děl, před VašíVelikostí a před všemi těmizdáními, která jste se v nichcelá léta usilovně pokoušel vzbudit,tím větší mátesvrbění vzít záskok s nějakouméně známou kapelou, třeba na nějakévenkovské tancovačce, kde se hraje od Bacha po Vlachavše, čeho lid si žádá (vždyť jste tokdysi taky museli všechno umět), pokud možno někde v kraji,kde nebydlí moc známých (a třeba sfalešnou pleší nebo
s parukou a brýlemi, aby vás nikdo nepoznal),anebo si jen tak pro nic za nic zabřinkat
s kamarády na soukromé párty, něcoúplně primitivního, co vásprávě napadne, bez ambicí,
bez touhy po uznání, na rozladěnou kytaru... jenhrát jako smyslů zbavený jednu figurupořád dokola, až dokud se všichni nedostanouúplně do transu, vykašlat se na to, jak u tohobudete vypadat a na chvíli zapomenout, že od vásvšichni čekají něco inteligentního
a smysluplného, zkrátka bušit do tohojen tak pro radost, že můžete tropit rámus (jako kdyždáte dítěti do ruky kladívko ačinel).“